Lago Maggiore International RS Aero Regatta 2019
Maccagno – 29. – 30. 6. 2019
Skvělý závod, úžasné jezero, 40 °C každý den, Dolce Vita …
Pro nás s Petrem začalo vzrůšo ze závodů už cestou – praskla nám v Německu trubka chlazení. Naštěstí jsme to zjistili zrovna na čerpací stanici, kde měl službu náhodu i chlápek, nejen dámy u kasy. Na dotaz ohledně nejbližšího servisu, na rozdíl od něj, ony nic netušily. Ukázal mi rukou na kruháč a řekl: je to asi 4km, je tam servis a je to značené až k vratům. Německy umím, jsem kontaktní, takže brzy nám půlka vesnice a okolí fandila, abychom zvládli opravu a dojeli na závody. Sympatický Kazach zaměstnaný v servisu našel rychlé, levné a spolehlivé řešení (zapnul mozek a nehrál si na netečného zaměstnance), oprava za hodinu hotová, cesta přes Alpy před námi. Cesta do kopců k tunelu pod Velkým Svatobernardským průsmykem byla napínavá, oprava nejhoršího byla provedena, ale stejně se auto lehce přehřívalo při šplhu nahoru. To jsme netušili, že cestou zpátky to bude ještě napínavější.
Místo konání závodu bylo příjemné, malé, útulné a typicky Italské městečko, kemp malý (žádné neosobní bludiště) hned u pláže, pečivo na ráno na objednání přímo v kempu, sociálky italské, ale všichni kolem velmi milí a spát chodili až po druhé nad ránem. Lodě jsme měli přímo u aut, 10 m do břehu, takže žádné dobíhání na místo startu (dobře, tahali jsme lodě celých 20 m přes bránu, která se na noc zamykala - zatím nejlepší vlez do super vody od bydlení). Naši sousedé z Německa (nejachtaři) se upřímně zajímali o naše lodě a naše výsledky.
Místní jachtklub má skvělou klubovnu – celý prostor pod střechou v jachtařském stylu … ovšem bez klimatizace. Venku 40+ a uvnitř o něco víc. Kdo měl před závodem nějaké kila navíc, zde je určitě vypotil.
V pátek probíhal trénink (v ceně startovného) pod vedením Petra Bartona z Anglie. Já s Petrem jsme ho bohužel nestihli, ale Honza Hrubý si ho užil prý do sytosti.
Každý den byl předpokládaný start na 8.00, ale obvyklý model větru se ve dnech závodů nekonal. Tak jsme sice vstávali brzy, ale na vodu se chodilo až kolem 11h. Denně se jely 4 rozjížďky v délce 40 -50 minut, na start se jelo kousek dál, asi 25 minut k místu “Canalone”, kde pobřeží vytvářelo větrnou trysku. Vítr foukal do 6 m, spíše ale slabší až střední. Žádné poryvy nebo neočekáváné změny – velmi příjemné! Voda průzračně čistá, vlny pouze z motoráků. Těch bylo ale víc než dost, Ital nezná bratra a startovní pole, pokud může vyhnat motor do nadzvukových rychlostí, tak to udělá.
Ve vodě mě překvapilo velké množství dřeva (větve, kusy klád, různé klacky). Dva týdny před závodem tam byla velká bouřka a strhla sebou do vody nejen pár střech, ale i kusy lesů. Katamarány, které měly závody hned po řádění bouřky, to odnesly více jak desítkou poškozených lodí. Já se klackům vyhýbala, co to šlo, takže závod byl místo poryvů (jenž řádí na našich vodách) zpestřen ucukáváním před klacky na poslední chvíli.
Na závod se nás sešla parta z deseti zemí, celkem 29 lodí. Nejpočetnější skupina RS Aero 7 – 18 lodí, RS Aero 9 – 6 lodí, RS Aero 5 – 5 lodí. Jako první startovali společně závodníci na RS Aero 5 a 9, pak RS Aero 7. S námi ještě na stejné trati jeli závod lodě Contender – takový předchůdce RS 700 – jednoposádková loď, trapéz, jen hlavní plachta, znak na plachtě - vlajka C. Jeli jsme stejný okruh, jen jinou variantu objíždění bójek, setkávali jsme se až v cíli (celkem hezké boje o místo). Jezdili jsme trať S -1 -2 -3 - 2 - 3 - 4 – F.
Já jsem jela RS Aero 5 a po prvních dvou rozjížďkách bojovala o třetí místo v naší skupině s jedinou další ženou ve startovním poli. Ulli je skvělá dáma ze Švýcarska, která je ve zdejším jachťáku doma. Jak prozradila, jezdí každý volný den od osmé hodiny ráno, jen v zimě až od desáté. Upřímně jí to závidím. Na prvních dvou místech dojížděli dva mladí kluci, jen jednou udělali navigační chybu (neudrželi počet kol a zajeli si kousek na jinou bóji, jako já o jednu rozjížďku dříve) a já urvala výhru v rozjížďce, což mi poskytlo bodový náskok do dalšího dne.
Kluci na RS Aero 7 měli celkem velkou konkurenci – Peter Barton si nekompromisně hlídal první místo, Marcus z Německa mu sekundoval a tak měli Petr a Honza co dělat, aby v závodním poli, které si brousilo zuby na Bartona, vybojovali svá místa.
Večer byla společná večeře v místní restauraci - skvělé víno, jídlo a navazování kontaktů pro další závody.
Do druhého dne jsem nastupovala s lehkým žaludkem a těžkou nervozitou. Měla jsem malý bodový náskok, bylo mi jasné, že musím alespoň jednu rozjížďku vyhrát a poslední nesmím prohrát. Tep jsem před startem měla někde u stropu, takže pro jednou jsem se nehecovala do startu, ale zklidňovala, abych vůbec byla schopna se soustředit.
První rozjížďku jsem dojela třetí a Ulli čtvrtá. Pak jsem si to zkomplikovala – Ulli třetí, já za ní (bod z náskoku dolů, celkem mě to rozladilo). Třetí rozjížďka opět pro Ulli. Nastalo vnitřní hecování do poslední rozjížďky, protože prostě jim všem to jelo a já z mého pohledu stála na místě a trápila se. Opět nepovedený start, ale tak moc jsem chtěla vyhrát, že se mi po pomalém stahování jejího náskoku na stoupačkách povedlo dojet náskok Ulli v posledním zaďáku. Bójku č.3 točila sice první, ale udělala jsem si místo pro halzu už kousek pře bójkou, zrychlila jsem na zadobok a tím pádem se mi povedlo se dostat mezi Ulli a bójku nad ní a celý bočák jsem si už pohlídala návětrnou stranu. Poslední stoupačku do cíle jsem jela vysloveně Match Race stylem. Každý obrat mé soupeřky jsem okamžitě vykryla (tedy spíše strachy, abych náhodou těch 10 metrů náskoku neprojela). Užila jsem si to a musím ještě jednou poděkovat Ulli za skvělý závod, člověk se takto hodně naučí.
Nestíhala jsem sice sledovat naše kluky, ale vím, že si to užívali stejně jako já.
Naše výsledky ze závodu:
RS Aero 5 – 3. místo Sylvia Mrázová
RS Aero 7 – 14. místo Petr Bryx, 15. místo Honza Hrubý
Poučení z tohoto závodu – mám pořád špatné starty a co člověk ztratí na startu, se nemusí povést dojet ani během skoro hodiny celé rozjížďky. Stoupačky nejsou všechno – pokud náskok ze stoupání ztratím na zaďáku, je to bolestné. Chce to přemýšlet všechny tahy hodně dopředu. Obraty, pokud je člověk neumí na 100%, jsou ztrátou, která pomalu narůstá. … a praxe dělá rychlost!
Na závěrečný ceremoniál připravili místní členové klubu skvělé občerstvení (jako i na uvítání v první den). Ceny byly krásné, vyhlašování různých kategorií jako na velkém závodě, v pozadí se promítaly fotky ze závodů (velké díky fotografovi) a na závěr se oslavily páté narozeniny RS Aero lodní třídy – Italové dorty umí!
Velké díky patří taky nejen celému týmu organizátorů a rozhodčích, ale i místnímu klubu L'Unione Velica Maccagno a sponzorům závodu - RS Sailing Italia, Nautica Luino a Rooster – díky za ceny pro vítěze a za ceny do tomboly (nikdo neodcházel s prázdnou).
Pokud se tento závod příští rok opět pojede, doporučuji vzít rodiny, lodě a vyrazit. Krásné místo, fajn lidé, úžasná voda a vítr.
Dovětek k cestě zpátky: naše lehce se přehřívající auto si sáhlo až na dno chladící nádrže – tunel uzavřeli a muselo se jet průsmykem!
Co píše teta Wiki – „Průsmykem Col du Grand-Saint-Bernard prochází stará úzká silnice, která je pro automobilový provoz otevřená jen v létě. Využívá se téměř výhradně pro turistické účely. Hlavní silnice pro dálkovou dopravu vede od roku 1964 placeným tunelem … výška sedla 2473 m n.m.“ – doporučuji kouknout na fotky na internetu. Já viděla jen temno, skály a slyšela úpět náš vlek s loděmi v každé proklatě úzké utažené zatáčce.
„Stará úzká silnice“ vypadala na navigaci jako tasemnice ve smrtelné křeči. Já v ní byla taky. Bojím se výšek (i při stání na židli se mi dělá blbě), celý čas jsme jeli na straně srázu a ne u skal, takže pod okýnkem jsem měla temno osvětlované z hlubin reflektory stoupajících aut. Nad hlavou v dálce svítili světla (a rozžhavené brzdy) klesajících, také jistě nemile překvapených, aut. Zvláště manželky v bydlících musely být minimálně stejně nadšené jako já.
PS: žádný Bernardýn se soudkem (ani bez něj) nám do cesty neskočil.
Sylvia - RS Aero CZE 1162 Scorpion
